Na naší fakultě vystudovala učitelství pro 1. stupeň základní školy na katedře primárního vzdělávání, dnes její jméno otřásá českým literárním světem. Její prvotina, detektivní román s názvem Pech, se odehrává v Liberci a chválu na ni pějí nejen místní čtenáři. Co dělá teď? Píše další knihu?
Vaše detektivka se odehrává napůl cesty z Liberce do Jablonce, kde sama s rodinou žijete. Proč jste si umístila mrtvá těla v podstatě za barák?
Takhle mě nenapadlo se na to dívat (smích). Původně jsem první případ psala pro nejstaršího syna, přišlo mi logické umístit děj do známého prostředí. Dneska to spoustu známých, co bydlí také na trase jedenáctky, baví.
Tady na Liberecku patří vaše prvotina mezi bestsellery. Navíc ji vydalo nakladatelství Host, což je jistá záruka kvality. Jak na tento úspěch reaguje vaše okolí?
Nejbližší okolí přece muselo tušit, že jsem geniální! Ne, to byl vtip. Synové už od dopsání Pecha trochu povyrostli, ale ještě pořád knihu nečetli, manžel si umí česky tak akorát říct o rohlíky, takže mám zpětnou vazbu spíše z širšího okolí. Zejména v době zákazu setkávání je prima, když mi přijde zpráva, že někdo ze známých knihu četl a jak se máme.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že se po mateřské vracíte zpátky do školství. Myslíte, že vám zbude ještě nějaký čas na psaní?
Nastoupila jsem do Střediska výchovné péče jako asistent pedagoga. Až půjdou naše děti do škol a školek a nebudu mít na krku tolik vaření, určitě se do toho zase pustím.
Máte v záloze nějaké další příběhy? Pokračování?
Už mám docela dost napsáno do zásoby, nejnovější je série s jednou z vedlejších postav z Pecha, ta se odehrává opět na Liberecku.
Máte z legendární tramvaje č. 11 nějaké vlastní výrazné zážitky?
Asi jako každý. Máme tu pár svérázných postaviček. Zajímavé je ale třeba to, že Gábor z Vratislavic je reálná postava, o které mluvil jakýsi mladík právě v tramvaji velice hlasitě do telefonu, celý ten motiv telefonátu mě svojí absurdností k zápletce inspiroval.
Psávala jste si do šuplíku už při studiu?
Vůbec. Já sice ráda čtu, ale v podstatě mám ze všeho nejradši matematiku. Pech byl vůbec první věc, kterou jsem napsala, a spíš náhodou.
Jak vzpomínáte na studium na naší fakultě?
Bylo to krásných pět let, během kterých jsem porodila tři děti, a tudíž jsem měla většinu času s prominutím „vykojený“ mozek. Zpětně bych chtěla všem vyučujícím poděkovat za obrovskou toleranci vůči miminům ve výuce. I přesto, že mám část tohoto období poněkud v mlze, velmi ráda vzpomínám například na didaktiku výtvarné výchovy, ze které čerpám jak s vlastními dětmi, tak i teď v zaměstnání, na zimní kurz, na skvělé hodiny pedagogické psychologie a vůbec na všechny pedagogy, kteří rozumí praxi a dokážou předat zkušenosti, které jsou budoucím učitelům užitečné.
5. srpna 2021