Umělec Jan Stolín vede Katedru umění a věří, že nejlepší zadání je žádné

Jan Stolín ve své tvorbě pracuje především s reinterpretací prostoru. K tomu využívá na jedné straně průmyslové a technické elementy, jako jsou trubky, ventilátory apod., na straně druhé pak pracuje s neuchopitelností světla nebo kouře. Vtahuje diváka do svých vizuálních her, ve kterých tematizuje vztah mezi náhodou a řádem, čímž dokáže vyvolat neočekávané a protikladné asociace. Rozhovor přinášíme v rámci série mini rozhovorů s vedoucími ateliérů na liberecké Fakultě umění a architektury.

Čím se zabýváte ve vlastní tvorbě v poslední době? Uveďte prosím nějaký zajímavý příklad toho, na čem právě pracujete nebo toho, co jste nedávno dokončil.

JAN: Dá se říct, že obecně se zabývám reinterpretací prostoru, ale raději mluvím o reinterpretaci místa. To znamená, že nějakým způsobem měním architektonicky daný prostor, do kterého se snažím zasáhnout. Pracuji aktivně s prostorem nebo s místem a jeho kvality se snažím měnit. Je to tedy jakási interakce na daný prostor. Pokud ho mám změnit, tak vždy musím najít něco, čím mu dám větší kvalitu. To nemusí být ve smyslu praktickém, funkčním, ale čistě výtvarném. Pracuji s architektonickou strukturou, kterou mohu nějak rozebrat, analyzovat.

• 

Způsob formy je pak různý. Od stavebních úprav až po nějaké téměř nehmotné, neviditelné doteky. V GASKu se koná každý rok akce pro připomenutí narození významného rodáka Zdeňka Pešánka. Tam jsem se rozhodl pracovat s nehmotnou věcí, vypouštěl jsem jenom kouř z okna galerie ven. Ten se pak obarvoval barevným pulsujícím světlem. Myslím si, že toto bylo Zdeňkovi Pešánkovi velmi blízké. On měl představu, že v budoucnu budou města pulsující, barevná.

• 

Mě vlastně uklidňuje, když má věc dočasné trvání. Nejsem si jistý, zda chci, aby věci překonávaly čas. Nechci se omezovat. Doba je těžko přenositelná. To je jako s památníky, které jsou staré třeba 200 let a my už vůbec nechápeme jejich význam. Tím pádem už neplní funkci rozpomínání se nad danou událostí. Když začnete přemýšlet nad tím, aby to vydrželo, tak jste velmi limitovaní materiálem.

Jaké ateliérové zadání považujete za nejlepší? Uveďte také nějaké zajímavé příklady studentské tvorby týkající se daného zadání.

JAN: Já mám pocit, že nejlepší ateliérové zadání je, když žádné není. Předpokládá to studenta, který přijde s vlastním tématem. Což je naprosto ideální předpoklad pro studium na vysoké škole. Pro pedagoga je to náročnější, jelikož permanentně vstupuje do nové situace. Když se témata opakují, hrozí, že vznikne metodologie, jakýsi postup. Tomu se snažím vyhnout. Někdy zadání dávám, například v prvních ročnících (ale i zde je dobrý tlak na studenty, aby si svá témata sami definovali). Když se student seznamuje s novou technologií nebo se třeba učí modelovat v nějakém softwaru, musí si při tom generovat svá témata, která pak zpracovává. Kdybych ta témata opakoval, tak mě učení nebaví, protože to nebude vzrušující a zajímavé.

• 

K těm projektům… Je to spoustu let, co jsme měli projekt od Michaely Říhové. Jednalo se o řešení památníku na ostrově, který byl na jezeře. Ona pracovala jenom s mlhou. Jen s tím, že celý ostrov byl zahalen do mlhy. Té mlhy tam bylo někdy víc, někdy míň. Bylo to jakési tajemství toho ostrova.

Také jsme tu realizovali podobný neviditelný památník k šedesátiosmičkovému výročí s Richardem Loskotem. Člověk přišel na nějaké místo a přišla mu sms, že je součástí památníku a nachází se na jeho území. Nemá to pokračování, což je škoda, ale ten princip byl velmi dobrý. Přijdete na Ještěd nebo místo, které si vyberete, a přijde vám tam zpráva. Ta zpráva je krátký vzkaz od významných osobností tady v Liberci nebo lidí, kteří Libercem prošli. Píše se v ní o tom, co je pro ně zásadní, co se tady za uplynulých let stalo, nebo co by si přáli, aby se stalo v budoucnu. Byla to netradiční forma památníku, který byl takto nehmotný.

• 

Jak vypadají vaše plány do budoucna? Na co byste se chtěl ve svém ateliéru nejvíce zaměřit? Jaké přednosti má podle vás studium na FUA TUL?

JAN: Jak jsem přebíral ateliér, hodně věcí tam končilo na papíře. Byly to ale velmi zajímavé projekty. Nicméně velmi vzdálené od realizace. Nebyly ani pevně uchycené v propracovanosti, jelikož se nikdy neuvažovalo o tom, že by se realizovaly. Já se snažím o to (i když se jedná o trošku utopické vize), aby měly reálný rámec. Snažím se studenty tlačit do realizací. V uměleckém světě je to jednoduché, protože tam je výstupem výstava v galerii nebo zásah do veřejného prostoru. V designu jsou ty úkoly těžší, ale dá se otevřít reálná spolupráce s městem, s jinými institucemi. Teď třeba realizujeme projekt pro Českou národní banku. Měli jsme tady taky interiéry pro Preciosu. To jsou věci, které jsou designové, ale pro ty bakalářské stupně si myslím, že jsou ideální, protože při nich jsou studenti blízko praxi a nejsou pak zaskočeni, když vyjdou ze školy.

• 

Dále je tu snaha, aby studenti využívali technologie. Chceme, aby nebyli jen pasivními uživateli, ale aby dokázali zasáhnout do nějakých softwarů. Věnovali jsme se například virtuálnímu prostředí nebo smíšené realitě. To je ta druhá věc, který by neměla chybět.

Škola je pořád malá, takže je tady větší kontakt. Máme pocit, že jsme mimo centrum, máme to daleko do Prahy, ale máme to třeba blíž do Berlína. Další výhodou je, že tady máte dostupnou krajinu. Myslím si, že je to velké plus. Uvědomíte si, že jste obklopeni krajinou. Nevím, zda s tím studenti úplně pracují, ale myslím si, že se to do jejich práce určitě propíše po šesti letech studia tady.

Rozhovor vznikl v rámci spolupráce se serverem Czechdesign. Zveřejněno se souhlasem.

Nikol Galé – 11. 10. 2019